Umime být v sobě a se sebou v harmonii? Umíme žít svou vnitřní Ženu? Jde to udržet v naší době , kdy je kladen důraz hlavně na výkon, prosazení se a na dokonalost ve starání se o vlastní rodinu ? Kdy často zbytečně “udržujeme a vyrovnáváme” muže, přebíráme spoustu starostí, povinností a dovedností a vyčerpáváme své ženství na každém kroku?

Postupně se vzdáváme  svého ženství. A to doslova. Dáváme svou plodnost  a později i svou dělohu. Samozřejmě, protože nejsme z ocele a  naše tělo je přírodou vytvořeno jinak, než mužské tělo. Chtěly jsme to tak?  Nebo jen jdeme s dobou zcela odtrženy od prastaré moudrosti předchozích generací žen dávno před námi? A když nevnímáme své ženství plně, jak vlastně vnímáme muže? 

Už jste se nad tím někdy zamyslely?

    Žijeme v době, která nám přeje. Žijeme v nadbytku, neřešíme otázku přežití,  bídy, ani nesvobody, tak jak to bylo u žen v našich předchozích generacích. Jsme svobodné a pokud si dovolíme , máme ve vnějším světě takřka nekonečné možnosti. Přesto se mnohé z nás dobře necítíme. Jak je to možné?  Chybí nám  snad něco?

Co vlastně víme, co cítíme, a co vlastně žijeme z ženství jako takového? Co to vůbec  ženství je?

Když jsem zažila první Mohendžodáro, rozvítio se mi.  Je to jeden ze způsobů,

jak se začít cítit jinak. Jít více k sobě. A já se cítím jinak a  jinak prostě žiju.

Celý život budu vděčná , že jsem si dovolila, dopřála si čas a pustila se do toho.

Takhle to cítím, to jsem já. A to se budu snažit Vám na našich setkáváních předávat.

Jsem ráda, že jsem lektorkou Mohendžodára a že mohu toto plynutí šířit dál.

Návrat k sobě, k Ženství, k přírodě, k úctě k pohlaví, k životní vitalitě,  svěžesti a radosti z prostého bytí .

Nic víc, nic míň.

A tak to je.